Maximi Baudelair

Minulost: Max se narodil rok po své sestře do ne zrovna vhodné rodiny. Zatímco matka byla těžce drogově závislá, otec pil jako duha. Byl jenom zázrak, že se Max i Alyss narodili relativně v pořádku bez závislosti už jen z toho, jak jejich matka brala, přestože jí zatěžovali břicho. Nutno říct, že ani jejich rodiče neměli jednoduchý život. Na základní škole začali oba pít a kouřit, aby utekli problémům, které na ně doma čekali. Ve třinácti se spolu poprvé vyspali a jejich první dítě umřelo, což pro oba, ačkoliv ještě malé děti, znamenalo osudnou ránu. Ona se z toho zhroutila. Začala tvrdě brát. On spadl ještě víc na dno společnosti, ovšem i jakožto alkoholik zvládl vychodit alespoň učňák, aby si jí mohl vzít, protože jí přes všechno zlé neskutečně miloval. Potom, co se v osmnácti vzali, se narodilo jejich první dítě. Jeden by řekl, že to do jejich traumatizovaných životů přinese trochu radosti, ale nestalo se tak. Zvlášť, když záhy přišlo druhé. Snažili se s tím nějak vypořádat, jenže v opojení drog a alkoholu nemohl život s dětmi prostě fungovat. To mohl vědět už i matrikář, když nechal Maxe jeho otec zapsat jako Maximi Crowa. Už jako malý zažíval krutost tohoto světa. Zatímco Alyss trápila spíš matka, típala jí cigarety o kůži, škrtila ji, pokud si dovolila plakat, Max patřil spíš otcově hněvu. Díky tomu kolem druhého roku svého života málem vykrvácel, protože o něj otec rozbil lahev nějakého levného chlastu. Roky plynuly a oni vyrůstali v naprosté izolaci. Netušili o nich lékaři, nechodili do školky. Žili jenom v područí svých rodičů, často trestaní za nesmyslné banality, ať už řemenem, rákoskou či vlastně čímkoli, co se rodičům dostalo pod ruku. Na druhou stranu, byly dny, kdy se o ně rodiče starali a snažili se jim dát lásku. To se stávalo minimálně a alespoň pro Maxe, který pak netušil, co si o nich myslet, nadělaly takové dny víc škody než užitku. Až když nastoupili do první třídy, se všechno změnilo. Okolí si začalo všímat, že nosí otrhané špinavé oblečení, pojmy jako hygiena a vychování jim jsou naprosto cizí a těch zranění, co po těle mají, rozhodně nemohou být od pádu ze schodů. Samozřejmě škole chvilku trvalo, než se vůbec zmohla na řešení něčeho takového. Mezitím se sourozenci stávali středem posměchu a časté šikany. Po půl roce do bytu vtrhla policie, protože rodiče nehodlali ani přijít otevřít dveře sociální pracovnici. Tak se stalo, že je rodičům odebrali. Max ze začátku po rodičích plakal. Chtěl s nimi zůstat. Bohužel. Oba skončili v dětském domově, kde si je ovšem nadlouho nenechali. Sociálních pracovníků zde bylo málo a dětí naopak moc. Lékaři je dali do relativního pořádku, naučili se základním hygienickým návykům. Dokonce se jim dostalo i základního vychování, pokud se tomu tak dalo říkat. V sociální skupině domova se moc nezapojovali. Drželi při sobě a kočkovali se, stejně jako se starali jeden o druhého. Za uši si stihli ze sociálního fungování zapsat asi tak to, že kdo dřív přijde, ten dřív mele a právo silnějšího vítězí. Víc se toho naučit nestihli, protože rychle putovali do pěstounské rodiny. Údajně pro ně měla být tahle rodina nový začátek. Co víc, nový šťastný začátek. Pravda, jejich noví rodiče byli ze začátku opravdu milí, což ty dva zvyklé na tvrdé prostředí trochu děsilo. Oba dva byli zdvořilí, přívětiví a vzdělaní, takže se od nich sourozenci měli co učit. Občas utrousili i nějaký ten vtípek, takže Max s Alyss dokonce začali chápat humor. Nicméně pár chyb by se na nově získaných rodičích našlo. Jejich zbožnost. Skoro až fanatická. A jejich syn. Vymodlený mazánek. Egoistický rozmazlený maniak zabořený do křesťanství ještě fanatičtěji. Slizký hajzl, který využíval svého daru herectví. V prvních měsících společného soužití probíhalo vše hladce. Rodina se snažila být milá, hodná, vstřícná a dokonce je zahrnovala vší láskou. I nový bráška se pokoušel, ač nerad, chovat k sourozencům hezky a napomáhat jim k cestě, která by je nasměrovala do Nebes místo kotlů pekelných. Jejich nový život zahrnoval péči o své vlastní věci, častou hygienu, vedení ke správnému chování ve společnosti a samozřejmě věnování se víře. Návštěvy kostela, ministrování, odříkávání modliteb několikrát denně za nepřetržité kontroly od nevlastního bratra. Max i Alyss se snažili, co se dalo, aby se zavděčili, ale potom co si prožili, nedokázali pochopit, jak by mohl existovat Bůh, když je na světě tolik zlého. Nezdálo se jim, že by to tak nechal, kdyby opravdu bděl nad lidmi, jak to slýchali v kostele. Jednou po mši si Maxe nechal zavolat farář. Tehdy jedenáctiletý Max netušil, co by po něm mohl svatý muž chtít. Tedy do té doby, než ho začal onen chlap osahávat. Snažil se bránit, jenže ten muž měl síly víc. Zvládl z něj lehce servat oblečení a přitisknout ho na stůl, aniž by sundal pokousanou ruku z Maxových úst. V moment, kdy ovšem chtěl narušit jeho čistotu, se objevila jeho sestřička, která se převlékala v místnosti s ostatními dívkami a přišla si pro bratříčka, jestli už mohou jít, aby nedostali vynadáno. Když svého bratříčka takhle uviděla, kroutícího se v slzách téměř nahého na stole, popadla nejbližší věc, tedy svatý obrázek, který čekal, až ho někdo pověsí a praštila s ním starého kněze po hlavě. Pak ho nakopla pod koleno, sebrala plačícího brášku i s jeho šaty a utekla s ním pryč. Těžko se jim vracelo domů, ale doufali, že když poví pravdu, něco se změní. Naopak. Tresty se zhoršily. Rodičům už nestačily "výchovné" facky ani kopance. Od klečení na hrachu nebo stání v rohu do počůrání či modlení se do umdlení pokročili ještě dál. Zavírání na temná místa, zatímco jeden poslouchal bolestný křik toho druhého, jak ho bijí. Častěji poslouchala Alyss, protože ona pomalu přestala brečet i křičet, když jí bili. Proto se zaměřili víc na Maxe, který se nedokázal ovládnout. Tyhle tresty přesto nepatřily k tomu nejhoršímu. Sourozenci museli i nadále navštěvovat kostel, kde po Maxovi neustále farář pokukoval, dokud po něm vždy Alyss nehodila vražedný pohled. Kupodivu se jí alespoň farář bál. Ale stále to ještě nebylo nejhorší. Ta hnusná krysa Dandy, který žaloval a užíval si jejich křik, který se často rozléhal celým domem. Neustále přidělával problémy, přestože třeba onu věc udělal on, svedl to na Maxe, aby mohl získat čas s Alyss. Zatímco Max se snažil bránit hněvu pěstounům, Dandy popadl Alyss a odvlekl jí kamkoli do ticha, kde jí byl i schopný přivázat, mučit a podávat jí přednášky o slušném chování. Po čase našel zalíbení i v jejím těle. Max o tom moc dobře věděl, ale nedokázal s tím nic udělat. Snažil se, ovšem nikdy neuspěl. Ta bezmoc byla strašlivá. Horší než bolest, kterou mu kdokoli kdy způsobil. Jednou se Dandy rozhodl, že už je na čase, aby se stala jen jeho a aby o tom každý věděl. Vzal pohrabáč, že si jí označí a ukáže celému světu, že ostudné tělo ďáblova dítěte bude navždy trpět pod rukou božího posla. Alespoň takhle nějak to řekl. Neskutečně rád se poslouchal. Jenže než vůbec došel s nažhaveným kusem kovu k Alyss, něco velkého na něj skočilo a rozsápalo mu to hrdlo. Max netušil, co se s ním děje. V jednu chvíli ležel schoulený do klubíčka zamčený ve sklepě ve skříni, celý se třásl zimnicí, tělo ho bolelo jako nikdy. Najednou však ucítil sestřinu bezmoc, cosi se v něm probudilo a on stál nad mrtvým Dandym jako obrovský černý vlk, který se rychle změnil zpět v třesoucího se čtrnáctiletého kluka. Alyss zareagovala velice rychle. Věděla, že musí utéct. Proto popadla to málo, co s bráškou měli a vyběhla s ním do noci za hlasitého praskání dřeva, jak se za nimi rozpadal dům, který zapálila s třemi mrtvými těly uvnitř. 

Jméno a příjmení: Maximi Baudelair

Datum narození: 31.10.2003

Rasa: Vlkodlak 

Status: Student

Charakteristika: Co se týče jeho vzhledu, vypadá jako normální kluk svého věku. Nosí po většinu času půl kulaté brýle, za které schovává své hluboké oči, ve kterých se zrcadlí každý kousek jeho ztrápeného života. Někdo by řekl, že jeho oči jsou smutné, ačkoli se usmívá. Ovšem jeho oči nejsou smutné neustále. Když se v jeho okolí objeví Alyss, jeho drahá sestřička, jeho oči se projasní od temných vzpomínek a rozzáří radostí. Obvykle prohlásí nějakou poznámku na její účet, která čas od času může znít svůdně, značně egoisticky či obojí dohromady. Díky tomu, že se se sestrou narodili do ne zrovna příjemného prostředí, které se jim vždy snažilo uškodit, se naučil, že silnější vyhrává, kdo přijde první, ten nejvíc získá a na světě nesmí nikomu jinému než sestře věřit, pokud chce přežít. Nedokáže moc důvěřovat lidem a obecně se je od sebe snaží odehnat, protože od všech očekává to nejhorší a vidí na nich jen to zlé. Výjimkou je jeho drahá sestřička, protože ta u něj znamená snad dokonalost samu, což potvrzuje svou oblíbenou větou, kterou jí často říká: "Proč nemůžou být všichni jako ty?" Krom nedůvěry od svého okolí odkoukal i jiné vlastnosti. Například jistý egoismus. Avšak není nadutý pitomeček, který si vyskakuje na každého bez rozdílu. To ne. Jenom o sobě mluví, jako by byl fakt úžasný. Občas spíš ironicky než egoisticky, což jen tak někdo nepozná, jak to zrovna myslí. Další vlastností, kterou chytil už v dětském domově byla drzost, kterou uplatňuje na celé své okolí. Nebojí se být upřímný a pokud s tím má někdo problém, klidně si sundá brýle a popere se za to, čemu věří. Dalo by se říct, že z něj tvrdý život vytvořil někoho, kdo nikdy nepřestane za svůj život bojovat. Pravda, jeho duše utrpěla tímto životem. Kdesi uvnitř žije jeho nesmírně citlivá stránka, kterou si však pečlivě hlídá, aby se jen tak neukázala a nezničila mu jeho obvykle tvrdé vzezření, což mu tedy kazí roztomilý obličej. Kdyby se neuměl šklebit asi dvaceti způsoby, jenž některé patří mezi dost znepokojivé, mohl by ho cizí člověk snadno označit za "andílka". Jeho tělo též utrpělo. Pod čelistí se mu od brady skoro až k uchu táhne úzká jizva od kusu lahve. Stejného původu jsou i menší jizvy na jeho rukou a nártech. Druhá největší jizva, hned po té pod čelistí se nachází na jeho břiše přímo uprostřed, kde mu mimo jiné rozděluje pupík nebo ho spíš lehce roztahuje na obě strany. To je jen těžko popsatelné. Nicméně tohle zranění má až od pěstounů. Stejně jako tenké proužky, které mu na zádech zůstaly po biči. Kvůli této skutečnosti a pár dalším úžasným vzpomínkám na pěstouny nesnáší fanatické náboženství. Ne, že by nenáviděl Boha, ale v podstatě v něj trochu ztratil víru, přestože ten křížek ze dřeva, co mu sestřička vyrobila, nikdy z krku nesundá. Právě ona je jeho největší slabostí. Jeho celý svět. Ona mu připadá jako jediný člověk na světě, který mu kdy může byť jen trochu porozumět. Baví ho jí provokovat, mluvit s ní jako se svojí velkou láskou, chovat se před ní jako egocentrický kretén. Zároveň miluje její náruč, každý úsměv, pohlazení, ale i jakýkoli stěr, který od ní dostane. A on moc dobře ví, že je sestry miláček.